„Trolla baví samotný proces ničení, dehonestace, to, jak jsou ostatní lidé naštvaní. Zejména když se mu povede naštvat jednu skupinu na druhou a on pak už do toho nemusí tolik zasahovat, protože ti lidé se koušou navzájem,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Tibor Brečka, který působí v Asociaci bezpečná škola a učí na ČVUT a soukromé Newton College. Kromě sociálních sítí se věnuje krizové komunikaci a psychologii katastrof. O sociálních sítích přednášel v Praze na druhém ročníku konference o psychopatii s názvem Jak psychopati ovlivňují naše životy.
Ilustrační foto. | Foto: iStock
Aktuálně.cz: Dá se říct, že každý internetový troll je psychopat?
Tibor Brečka: Ze zahraničních výzkumů vyplývá, že ano. Troll skutečně naplňuje definici psychopata. V takzvané temné čtyřce – machiavelismu, sadismu, narcismu a psychopatii – skóruje mnohem více než ostatní uživatelé.
Někteří už ale na internetu využívají trolling a humor jako protiútok a snaží se tak rozložit skupiny, které publikují nenávistný či xenofobní obsah. O takových lidech asi nemůžeme mluvit jako o psychopatech, nebo ano?
Tam je spíš otázka, jestli o nich můžeme říkat, že jsou praví trollové. U nich je to cílené, programové, jasné. Nemají tu sadistickou radost, jakou má troll, když se mu povede něco rozvrátit. Trollovat a být trollem je rozdíl.
Během přednášky jste zmínil i takzvané on-line hatery. Jaký je rozdíl mezi nimi a trolly? A dá se u nich také mluvit o psychopatii?
O nějakých psychopatických rysech se tam mluvit dá, ale nemáme na to studie. Trolla baví samotný proces ničení, dehonestace, to, jak jsou ostatní lidé naštvaní. Zejména když se mu povede naštvat jednu skupinu na druhou a on pak už do toho nemusí tolik zasahovat, protože ti lidé se koušou navzájem.
U haterů je podle mě hlavní rozdíl v tom, že jde o lidi, kteří zastávají názor, jemuž opravdu věří. Hater si nechce dělat z lidí legraci, ale opravdu, někdy až fanaticky a agresivně zastává svůj názor. V jeho případě jde mnohem více o emoce, především ty primární – strach, vztek.
Jak se před takovými projevy bránit?
Je otázka, kde se takový projev objeví. Když si otevřu diskusi pod články na nějakém zpravodajském serveru, je velká pravděpodobnost, že na nějakého hatera narazím. Je na mém zvážení, do jaké míry se v tom chci angažovat, kolik svého času a know-how tomu chci věnovat. Měl bych si uvědomit, že existuje skupina, kterou já tam prostě nemám šanci přesvědčit.
Ve chvíli, kdy už se to objevuje na mém Facebooku, tak je to otázka toho, kdo má na můj profil přístup a koho mám v přátelích. Je rozdíl, když komunikuji s anonymním haterem někde na zpravodajském serveru, nebo když se dostávám do sporu s člověkem, kterého znám.
Pak je to pro mě otázka, jak moc toho člověka vlastně znám. Jak moc je pro mě důležitý a jak moc ho chci mít ve své sociální síti. Pokud chci, je třeba zkusit s ním tu debatu vést jinak. Rozhodně ne racionálně, ale spíš přes to, co máme společné. Která je ta základní teze? Že se chceme cítit bezpečně, máme rádi svou rodinu? Na tom se asi většina lidí shodne.
Je dobré nenastupovat do debaty konfrontačním způsobem, protože ten se velice rychle mění na pouhou výměnu postů, které se ani pořádně nečtou. Je to podobné jako v normální komunikaci. Někdy se ani neposloucháme. Člověk řekne první větu a já už automaticky vím, co mi chce říct, a jen čekám, až se nadechne, abych mu mohl říct, co chci já.
To zní, jako bychom na internetu měli úplně vzdát jakékoli pokusy o racionální diskusi.
Úplně vzdát ne. Ale měli bychom si uvědomit, s kým a na jakém místě to má cenu a také kolik tomu chceme věnovat času. Když jsem voličem jedné strany, kterou silně hájím, do jaké míry má cenu jít na facebookový profil totálně opoziční strany a tam se snažit její voliče přesvědčit o tom, že pravdu má moje strana? Pravděpodobnost, že se mi to povede, se limitně blíží nule. Ale jsou méně názorově vyhraněná uskupení, kde to zkusit mohu.
Znám ve svém okolí několik lidí, kteří řekli: Už mi to stačilo, Facebook ruším. Myslíte, že je to trend, který bude sílit?
To je těžká otázka. Osobně si to nemyslím, protože používání moderních technologií, ať už je to Facebook, Instagram, či jakákoli jiná platforma, je v dnešním světě ohromnou výhodou. Zatím neříkám nutností, ale rozhodně výhodou. Je možné nemít Facebook. Je dokonce možné nemít e-mail či mobilní telefon. Otázkou ovšem je, jak mám nastavený svůj životní styl.
Nemyslím si, že by lidé od sociálních sítí hromadně ustupovali. Spíš si musí uvědomit, k čemu je používají a koho tam mají. Já si přece mohu vybrat, koho na tom Facebooku budu mít, koho budu mít na LinkedIn. Sám bych měl vědět, k čemu Facebook používám. Chci ho mít na kontakt s úzkým okruhem lidí, s nimiž budu sdílet fotky z grilování a koncertů? Nebo ho chci mít jako platformu, kde budu sdílet své názory, ať už politické, či jiné, své profesní úspěchy?
Problém je, že lidé si neuvědomují, co od sociálních sítí chtějí, a pak jsou překvapení, když někdo zneužije jejich „soukromou“ fotku. Ta přitom není označená jako soukromá a ten člověk má na Facebooku 2500 přátel.
Facebook opravdu člověka může velice rychle otrávit. Ale není to jeho chyba, ale moje. Protože tam mám nalajkované takové skupiny, stránky a lidi, kteří jsou pro mě psychicky toxičtí.
Často ale slýcháme varování, abychom se neuzavírali do svých bublin, protože se to pak může projevit třeba u voleb. Ale vy naopak říkáte, ať se do bublin uzavřeme a hájíme si je.
Je velmi důležité umět to vyvážit. A uvědomit si, kterou platformu na co používám. Já se osobně domnívám, že zrovna Facebook by neměl být platformou, která bude ovlivňovat voliče. Ale je to můj názor a vím, že Facebook je platformou, která voliče ovlivňuje. Jasně, bubliny s sebou nesou riziko, že přestanu vnímat opoziční názory a uzavřu se ve svém světě. Ale když se nad tím zamyslíte, tak to dělá většina lidí, protože nikdo dlouhodobě nechce číst názory druhé strany. Proč by to měl dělat?
Málokdo dokáže mít na Faceboku někoho, kdo zastává třeba úplně opačný názor, a přesto se s ním bavit. Většinou spíš přijde unfollow, ban, vyhození.
Důležité je, jak pracuji s informacemi a jestli vůbec chci mít Facebook jako hlavní kanál informací. Pokud ano, měl bych si uvědomit, odkud mi tam ty informace tečou. Mnoho lidí si nedosleduje primární zdroj toho, co jiní sdílí.
Mluví se o potřebě zasypat příkopy ve společnosti. Vy tedy sociální sítě nepovažujete za primární nástroj, který by se k tomu měl využívat?
Za primární asi ne. Myslím si, že nejdůležitější je běžný mezilidský kontakt. Sociální sítě mohou být úžasný nástroj, ale někdy nám nahrazují reálný život. Nepotřebujeme změnu ve virtuálním světě, ale v tom reálném.
Do své přednášky jste zařadil i takzvané rumours, tedy drby nebo zkazky. Jak se toto téma týká psychopatie?
Jeden z fenoménů, které se teď na sítích objevují, jsou fake news a hoaxy. Krásně na tom vidíme, že lidé si neověřují informace a ve finále vlastně ani moc nechtějí. Nejde o racionální uchopení tématu, ale o emoci: tento příspěvek ve mně vyvolává emoci, kterou já chci, je to v souladu s mým vnitřním nastavením, a proto je to správné.
Hoaxy dokážou poměrně výrazně destabilizovat jak jedince, tak společnost. V kybernetické válce je cílem snížit důvěryhodnost státního aparátu, mainstreamových médií a základních opor společnosti. A vyvolat strach. Čím víc jako jedinec cítím strach, tím jsem náchylnější a ochotnější přijmout i radikální, ba dokonce hloupé řešení dané situace.
Nikdy nebylo jednodušší zpochybnit jakoukoli zprávu. To vnímám jako zásadní problém. Ve chvíli, kdy rezignujeme na dělení na pravdu a lež a všechno bude možné, tak na sociálních sítích u haterů, trollů a ve finále u všech z nás může dojít k eskalaci přinejmenším nerozumného chování.
Vnímáte to tak, že internet a sociální sítě připravily odborníky o autoritu?
Nemyslím si, že za to můžou sociální sítě jako takové, ale spíše postmoderna. Když to hodně zjednoduším – filozofové mě za to zabijí, ale já to udělám -, tak postmoderna tvrdí, že objektivita neexistuje a vše je subjektivní. Tudíž každý má nárok na svou pravdu. Na jednu stranu je to hezký user-friendly přístup. Problém je, že postmoderna neřeší, co se děje ve chvíli, kdy potřebuji znát pravdu.
Takzvaná krize autorit spočívá v tom, že stále podvědomě chceme, aby přišel někdo mocný a moudrý a řekl nám: Je to takhle. Když řekne něco, co se mi líbí, tak ano, to je moudrý pan profesor, tak to má být. Když ovšem řekne něco, co není v souladu s mým názorem, tak velice často zaznívají věty: Ale vždyť já jsem také člověk, také mám právo na názor. Ale celý problém je v mylném výkladu toho, co je to rovnost.
Zabýváte se výchovou dětí k rozumnému přístupu k sociálním sítím. Není to dost složité, když s nimi často neumí zacházet ani dospělí?
To je přesně ono. Hlavní příklad by podle mě měl přijít od rodičů, nikoli od školy, ta rodiče nemůže nahradit. Bohužel když sami rodiče neumějí zacházet se sociálními sítěmi, tak vstupuje do hry škola, vrstevnický kolektiv a podobně. Ale setkávám se s mladými lidmi, kteří se na sociálních sítích dokážou chovat velice zodpovědně, dokonce zodpovědněji než jejich rodiče.
Zmiňoval jste, že by rodiče neměli dávat na sociální sítě fotky svých dětí. To je ale věc, kterou dělá téměř každý. Lidem přijde přirozené pochlubit se svým dítkem kamarádům. V čem je to nebezpečné?
Jim přijde přirozené pochlubit se. Ale zapomínají na to, že jsou první generací, která k chlubení používá sociální sítě. Pevně věřím tomu, že až bude druhá třetí generace hodnotit naše chování na sociálních sítích, tak se u mnoha věcí bude hrozně divit, jak tohle vůbec mohl někdo dělat.
Když fotku na sociální síti nedovedu zabezpečit, nemám kontrolu nad tím, kdo všechno ji vidí. A fotky nahých dětí jsou zajímavá věc pro pedofily. To je první možnost zneužití.
Druhá věc je, jakým způsobem bude samo dítě, až bude větší, reagovat na to, že jeho fotky, jak sedí na nočníku, blinká, má na sobě námořnický obleček, uvidí i jiní lidé. Co když se v sedmé osmé třídě dostanou ke spolužákům? Představuji si, že většina dětí by o to asi nestála. Může to pak fungovat třeba jako impulz k šikaně.
Když se bavíme o výchově dětí v této oblasti, nezapomínáme na seniory? Ti třeba nemusí mít účet na Facebooku, ale často jsou příjemci řetězových e-mailů plných hoaxů.
Ano, to se ukázalo v poslední prezidentské kampani, zejména ve druhém kole. Nevím, jestli na ně úplně zapomínáme. Domnívám se, že existují instituce, kurzy, které se věnují i této problematice. Ale rozhodně bychom na ně jako na specifické uživatele internetu zapomínat neměli. Generace Z už nepamatuje svět bez mobilních telefonů a sociálních sítí.
Generace narozená kolem roku 1980 je poslední, která si to pamatuje. Senioři mají tu samou zkušenost, v tom jsme nastejno. Až na to, že s věkem se psychika mění. Je potřeba seniory učit s Facebookem a e-mailem, protože to pro ně, stejně jako pro všechny z nás, může být nebezpečné místo.
AUTOR: Markéta Šrajbrová
ZDROJ: Aktuálně.cz