Jak se zachovat, když se do školy dostane nebezpečný člověk nebo když hoří. I v tom radí školám v Karlovarském kraji Asociace bezpečná škola. „Věnujeme se problematice ozbrojeného útočníka, prevenci a opatřením, která by měla škola přijmout, pokud to myslí s bezpečností vážně,“ říká prezident asociace Libor Sladký.
Libor Sladký, prezident Asociace bezpečná škola. | foto: Václav Šlauf, MAFRA
Co by měly vaše semináře pedagogy naučit?
Měly by je naučit specifikům bezpečnosti ve školách, vnímat správné nastavení a varovné signály, které jsou jak uvnitř školy, tak zvenčí. Například jak účinně kontrolovat a řídit pohyb lidí ve školní budově. Slovo školní zdůrazňuji, protože nikdo se ve škole nemůže chovat jako v nákupním středisku. Žel v rámci analýz škol takové chování často vidíme. Vysvětlujeme tři základní pilíře bezpečnosti – vědomosti o problematice, nastavený režim a bezpečnostní technika. Je to velmi široká problematika, díky odboru prevence kriminality ministerstva vnitra vznikla norma ČSN 73 4400, jejímiž jsme spoluautory. Poté jsme psali metodiku k normě.
Jak na školy nahlížíte?
Školy jsou zařazené do kategorie takzvaných měkkých cílů. To jsou například obchodní centra, náměstí, kde se pořádá nějaká akce, a obecně budovy, které trvale nestřeží některé ozbrojené složky a nachází se v nich velké množství lidí.
Jak na tom jsou školy se znalostmi v této oblasti?
V problematice ochrany školy jako měkkého cíle se neorientují. Řada škol díky neznalosti a podceňování byť minimálního rizika bezpečnostní morálku zvolnila a občas se opravdu chovají právě jako obchodní domy.
Co to znamená?
Do řady škol ráno normálně projdete, aniž by vás někdo zastavil. Následně v osm hodin ráno se dveře zamknou, nicméně neexistuje žádná autorizace vstupu. Někdo jde ke zvonku, představí se jako pan Novák, tatínek syna ze 6. A., který jde za ředitelem a škola ho pustí dovnitř. Neví ale, jestli je za dveřmi opravdu pan Novák, zda šel opravdu za ředitelem a s jakým úmyslem. Školy mnohdy dovolují, aby se v nich lidé pohybovali zcela neřízeně.
Co na tuto výtku říkají?
Že nemají kapacitu, aby někdo chodil otevírat a návštěvy doprovázel, nebo nemají na to, zavést dohledovou službu. To jsou nejčastější argumenty, proč to nejde. Jedna z myšlenek asociace přitom je, že základní prevence je laciná.
Na co všechno by si měli zástupci škol kvůli bezpečnosti dávat pozor?
Často dochází ke střetu s požárními předpisy. Není výjimkou, že zavírají požární východy kvůli bezpečnosti žáků. To je ale zase nebezpečné v případě vzniku požáru. Jinými slovy řešení bezpečnosti není koncepční.
Týká se většího počtu škol?
Když si ředitelé nechají zpracovat takzvaný bezpečnostní audit, zpravidla pak řeknou, že vůbec netušili, jaké všechny chyby v nastavení mají, co všechno přehlíželi kvůli provozní slepotě, a to od režimu přes techniku až po vědomosti. Do školy přenášejí chování, které v běžném životě nepoužívají.
Které například?
Typický model, který zástupci školy v běžném životě nepoužívají a my ho na našich seminářích uvádíme jako příklad, je to, když doma vynášejí odpadkový koš. Ptáme se jich, jestli zavřou, nebo nezavřou dveře od svého bytu. V 99 procentech řeknou, že samozřejmě zavřou, přestože sousedy znají. Ale proč to samé neudělá uklízečka ve škole?
V jaké době jsou školy nejvíce ohrožené?
Nechci zde říkat návodné věty. Obecně by školy měly výrazně lépe ošetřit průchodnost i mimo ranní vstupy. V rámci takzvaných penetračních testů jako součásti auditů jsou často ředitelé překvapeni.
Během seminářů používáte i ukázky, které jsou některým pedagogům až nepříjemné.
Například v projektu nazvaném Ozbrojený útočník ve školském prostředí se jedná o video Policie ČR. Naše asociace má k dispozici videa, která ukazují správné postupy v případě ohrožení. Důsledně spolupracujeme s ministerstvem vnitra a metodikou Policie ČR. Celý proces školení má odpovědět na otázku, zda by v krizi zpanikařili, anebo zareagovali správně. A my se snažíme, aby se pedagogové rozhodovali správně v jakékoli krizové situaci. Musí vědět, jak zabránit krizovým situacím, případně jak před nimi ochránit žáky.
Autor: Jana Plechatá