Tom Mauser stál 1. května 1999 v davu protestujících. Lidé drželi transparenty s nápisy jako „Hanba NRA!“, „Milujete své děti? Podpořte přísnější zákony o držení zbraní!“, „Pro děti je dnes snazší vyprázdnit zásobník než lahvičku aspirinu“. Jen o pár dní dříve, 20. dubna 1999, jeho patnáctiletý syn přišel o život při střelbě na střední škole v Columbine v americkém Coloradu. Daniel Mauser byl jedním z třinácti lidí, kteří při řádění mladých vrahů přišli o život.
I když se tragédie udála před dvaceti lety, stále je střelba v Columbine pátým nejhorším incidentem svého druhu v americké historii. Podobně jako v mnohých takových případech střelbu rozpoutali dva studenti téže školy. Jedním z nich byl sedmnáctiletý, do té doby zdánlivě bezproblémový syn Sue Kleboldové.
„Jak jste to mohla nevědět?“
„Naposled jsem slyšela hlas svého syna, když odcházel do školy. Zavolal jen jedno slovo: ,Sbohem!‘. Bylo 20. dubna 1999. Později ten den na střední škole v Columbine můj syn a jeho kamarád zabili 12 studentů a učitele a zranili dvacet dalších, než sami spáchali sebevraždu,“ popisovala Sue Kleboldová na veřejném vystoupení na konferenci Tedmed.
„Co jste to byla za matku? Ptali se mě lidi a já se sama sebe na tyhle otázky ptám pořád,“ popisuje. Přijali ho na několik vysokých škol, účastnil se maturitního plesu, byl údajně stydlivý, takže přátel nebylo mnoho, ale stabilní okruh kamarádů kolem sebe podle Kleboldové měl.
O motivaci obou vrahů se poměrně dlouho spekulovalo, oba patřili do skupiny studentů přezdívané Trenchcoat Mafie, vyznačující se tmavými brýlemi, tmavým oblečením a dlouhými kabáty.
Po střelbě byly nalezeny deníky obou studentů. Syn Kleboldové často psal o myšlenkách na sebevraždu a nenávisti vůči sobě samému, zatímco druhý ze střelců psal o sadistických představách a násilí vůči ostatním lidem. Dříve byl obětí šikany a byl fanouškem počítačových stříleček.
Sama Kleboldová ale říká, že si tehdy nevšimla, že by její syn měl nějaké psychické problémy. Známky depresí tehdy připisovala běžnému chování náctiletých. Drobné přešlapy jako krádež elektrického vybavení z odstaveného auta nebo poničení skříněk ve škole považovali tehdy všichni za běžné testování hranic, které mladíkům okolí nastavovalo. Tehdy také netušila, že její syn vlastní zbraň.
„Bylo až neuvěřitelně snadné pro sedmnáctiletého kluka, aby si koupil zbraně. Jak legálně, tak ilegálně, bez mého svolení a vědomí. A o 17 let později a po mnoha školních střelbách je to pořád neuvěřitelně snadné,“ uvedla tehdy před posluchači konference Tedmed.